Helena Fruhbauerová: Kouzelník

I. Pustý ostrov

Fanaticky čtu. Jsem naplněna příběhy. Cizími příběhy. A proč? Carpe diem – ale jak?

Jednoho rána, kdy kuchyní voněla káva a toasty zapečené se sýrem a šunkou, můj rozespalý manžel v pyžamu prohlásil.

„ Nejsem s Tebou sice nešťasten, ale necítím se sdostatek šťasten.“

Pohnuta jeho krutým osudem a na mého manžela neobvyklou větnou skladbou, pomohla jsem mu zabalit jeho osobní věci a většinu bankovních karet. Se slzami v očích jsem svému princi, již notně prošlému záruční lhůtou, zamávala, když odjížděl vozidlem zn. Ford deštivým ránem k mladší Zlatovlásce. A kde jsem v tom příběhu já? Hajzl. Sviňák. Zatáhla jsem slzy dovnitř. Ta přebytečná voda na dlouhou dobu zaplavila moji duši, moje srdce a usadila se ve výrazu obličeje. Vylila jsem studenou kávu do dřezu ( ty toasty stačil sníst během balení ) a šla si číst návodnou knihu, kterak naložit se životem M. S. Pecka, Nevyšlapanou cestou.“ Začíná to moc hezky: „Život je těžký…“

II. Ani na pustém ostrově

Rozjetý firemní večírek neopouštím jenom proto, abych zase nemusela poslouchat že se straním kolektivu. Tančím, snažím se usmívat, poslouchám stokrát omleté vtipy a historky. Nejradši bych utekla. Většina už začíná být přiopilá a nasazuje výraz sexuchtivosti.

Přisedá ke mně můj šéf, kterému ani značkové oblečení neubralo nic z chování a jednání umakartového reálného socialismu. Množstvím vypitého alkoholu šišlá.

„Evelínko, vy dneš máte sechs apfel.“ Snažím se od něj co nejvíc odtáhnout a přemýšlím, proč bych měla mít šest jablek. Že by už moje bujné vnady viděl třikrát?

Šéf mi položil ruku do klína, sune ji ke kolenu a úlisně zajíždí pod okraj sukně. Nemyslel on sex apel?

„Čo kdybyšte dneška špala v mé poštýlce? Slintá si na Hugo Bosse. „Štará dneš není doma. Nebo půjdeme k tobě?“ Zachránil mne ekonomický náměstek, který v předklonu a s výrazem rektoskopu pozval šéfa k baru.

„ Ne abyš mi utekla?“ hrozí mi šibalsky.

Utekla.

Ve švé poštýlce se svými šesti jabky ( čti sex apelem ) si čtu pornografický román P. Brucknera Hořký měsíc. Ach jo.

III. Zpustošený ostrov

„Evlin, moje dávná lásko,“ ječí můj spolužák z gymplu. Neviděla jsem ho řadu let. Petr. Věčně rozesmátý, věčně samý malér, věčně bez peněz.

Nechala jsem se zlákat na dvojku. Ani jsme si nestačili přiťuknout, když na mne vybafnul.

„Šustíš.“

„ Jak šustím,“ ptám se udiveně.

„ No dlouho jsi neměla chlapa. Máš to usazeno v očích, v držení těla. Nešťastnou ženskou my vycítíme na sto honů. No a taky se podle toho k Vám chováme. Vyhneme se Vám obloukem. Přece si nebudeme přidělávat starosti,“ řehtá se jako kůň. „ Já jsem toho zářným příkladem, už jsem se rozvedl třikrát.“

Nevěřícně zírám. Tohle jsem ještě nikdy neslyšela. A v knihách to taky nepíšou. Ti chlapi jsou fakt prevíti. Chvilku ještě rozvíjíme teorie na téma muži a ženy. Odolávám touze vylít mu to víno na hlavu. Že já se nechám vždycky chlapama tak vytočit.

„ A najdi si chlapa, alespoň do postele, taková pěkná ženská. A usmívej se…“ huláká na mě na rozloučenou.

Večer si na oblažení duše čtu světově nejžádanější dějiny filosofie ( tak praví titul ) J.Gaardera Sofiin svět. Kdyby tak některý z těch filosofů ožil, třeba Aristoteles nebo Kant. Brala bych snad už i Karla Marxe. Třeba se pořádně nemyli…

IV. Ostrovy zdánlivé

Hurá. Po prázdninách začal III. semestr grafologie. Vyzbrojena novým kostýmem, účesem i makeupem ( samozřejmě vědomostmi z grafologie rovněž ) otevírám dveře třídy s úmyslem sbalit jediného chlapa v kurzu. Je pravda sice mladší, ale moc hezký. A nějak ho ještě žádná neklofla. A to jsou tu mladé, svobodné holky.

Během přestávky vyrazím za ním na chodbu. Vyptávám se jak si užil prázdniny. Zubím se na něj jako aligátor. Vypráví, že procestoval kus Ameriky. Za největší zážitek pokládá výstup na Matchu Pitchu. S průvodcem. Průvodce byl mladý, pružný, duchovně založený. A mě dochází to, čeho si zřejmě ty mladé holky všimly hned. Ten zasněný pohled při vyprávění o průvodci. Červená mikina, blonďaté delší vlasy, prstýnek. Zatahuji zuby a připadám si jako pitomec. Když se jednou odvážím sbalit chlapa, tak je to gay.

Večer si čtu Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí.

V. Ostrov

Do každovšednosti vtrhlo vzrušení. Ze samé radosti se patlám se svíčkovou. S karamelem, brusinkami, lehoučkým knedlíkem. Americký manžel mé sestřenice Ivety potřebuje v Praze přespat. Má tu něco vyřídit. Další den se vrací nazpět do států. Naposledy jsem ho viděla na jejich svatbě před osmi lety.

Je to moc hezký muž, vysoký, prošedivělý. A zábavný. Popíjíme výborné červené, pouštím příjemnou muziku. Vypráví o rodině, ukazuje fotky Ivety, jejich dvou dětí, domu, firmy. Je to moc příjemný večer. Svůj neradostný život a příhody s muži dokážu vyprávět s humorem. Zase jsem se po dlouhé době uvolnila.

Až moc. Ale co, nejdřív si trochu zahřešíme, pak si to odpustíme. Iveto, promiň. Nikdy se to nedozvíš a taky k tomu pravděpodobně už nikdy nedojde.

Večer jsem nestačila číst. Ráno jsem šťastná. I když muž byl a už není. Noc za to stála, zase je mi dvacet pryč… podivný milostný kýč…

Našla jsem v kuchyni lístek.

„ZA VŠE MOC DĚKUJI A VĚŘ MI, JSEM KOUZELNÍK.“

VI. Zabydlený ostrov

Je sobota. Vydám se na nákupy do hypermarketu. Bezmyšlenkovitě beru pytlík pomerančů, tři rohlíky, sedmičku tramínu. Jezdím mezi regály a svět mi připadá nádherný. Jsem jako znovuzrozená. Noc za to stála….zasním se…

„ Madam, byla byste tak hodná a vrátila mi můj košík?“

Muž. Vysoký, štíhlý, prošedivělý. Kouknu do košíku. Tlačím před sebou pytlík pomerančů, tři rohlíky a dvě piva. No nazdar. Omlouvám se.

Muž se představí a trochu nesměle praví.

„ Víte, ten Váš košík s nákupy je stejně osamělý jako ten můj. A vy se tak krásně usmíváte. Jste moc hezká. Myslíte že bych Vás mohl pozvat na víno?“

Usmívám se, usmívám se, usmívám se.

Ráno jsem našla na nočním stolku knížku Haliny Pawlowské Proč jsem se ještě neoběsila a cedulku s nápisem „ZA VŠE MOC DĚKUJI A VĚŘ MI, JSEM KOUZELNÍK.“

Tisk

Zpět