Jana Kárníková: Konečná

            Sedím v čekárně a nepřítomně zírám na bílé dveře. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek.

Probleskují jedna přes druhou, vždycky jen krátký záblesk a zmizí, jen pár z nich zůstane trochu déle. Teď třeba úplně nesmyslně myslím na to, že jestli budu tu kabelku takhle žmoulat, můžu ji odpoledne rovnou hodit do popelnice. Ale co, tak ji vyhodím, stejně už ji

nebudu potřebovat.

            „Paní Čermáková!“

            Nic už nebudu potřebovat. Ale děti jsou ještě tak malé. Jak je Petr dokáže zvládnout? Péťa už chodí do školy, první třídu má za sebou a je to chytrý kluk. S domácími úkoly nebude už tolik práce. Ale dokáže vypravit Adélku do školky?

            Adélka, moje sluníčko. Úplně cítím její malé ručičky, jak mě drží okolo krku. Tiskne se ke mně a otírá svoji tvářičku o moji tvář. Oči se mi zalévají slzami.

            „Paní Čermáková! Je tu paní Čermáková?“

            Poplašeně vzhlédnu. To jméno mi zní povědomě a přitom divně a cize. A to ho nosím už skoro deset let. Vyskočím. Všechny oči v čekárně jsou najednou obrácené ke mně.

            „To jsem já“, hlesnu a nejistě se vydám k těm bílým dveřím a netrpělivé sestře.

            Ty dveře. Připadá mi, že za nimi končí svět. Můj svět. Cedulka na nich nezúčastněně hlásí: „mammární poradna“. A já přitom vím, jsem o tom stoprocentně přesvědčená, že mně už nikdo neporadí. Jenom vyřkne ortel. Něco jako „vinna“. Vinna tím, že umřu dřív, než stačím vychovat děti, než stačím něco dokázat, něco vytvořit, něco si užít. Než stačím cokoli.

            „Paní Čermáková, tady si odložte do půli těla a až budete hotová, pojďte za panem doktorem, už na vás čeká.“

            Doktorem?

            „Ale já se objednávala k doktorce Málkové!“ začínám pomalu couvat.

            „To ano, ale doktorka Málková musela odjet, zastupuje ji doktor Spurný.“ Sestra už začíná být opravdu netrpělivá.

            Sklopím hlavu s začínám se soukat z trička.. Ruce mám jako dřevěné a prsty nechtějí poslouchat. Podprsenku rozepínám snad hodinu. Chvíli jen tak stojím, myšlenky najednou nikde. Jen čirá prázdnota, do které se pomalu probojovává ta neodbytná nutnost jít. Věčně tady takhle stát nemůžu. A tak jdu. Teprve teď mi dochází, jak je ta situace trapná. Do půli pasu nahá se sunu směrem k doktorovi. Vzhlédne od papírů a směje se. Samozřejmě, že se mi směje. Měla jsem si vzít propínací halenku. Pak stačilo jen ji rozhrnout, ale teď, na ty nekonečné čtyři kroky k jeho stolu mohla zakrýt mou nahotu. Jasně, měla jsem na to myslet dřív. Jenže myslet, to je to, co už týden vůbec nemůžu. A tak jsem na sebe ráno navlékla první tričko, které jsem vytáhla ze skříně.

            Doktor vstává a podává mi ruku. Ta moje se chvěje jak rosol. Snad se mi ani nepodaří dotlačit ji až k té jeho. A jak je mladý! Vždyť ještě nemůže nic umět. Takové ucho. A pořád se směje. Nebo snad jen usmívá? Už jsem úplně paranoidní. Přece by se mi takhle veřejně nesmál. A já už mám zase slzy na krajíčku.

            Jemně prohmatává části mého těla, které jsou pro mě tak intimní. Já, která ani na pláži neodkládám horní díl plavek. A teď tohle!

            Zalapu po dechu. Zapomněla jsem dýchat! Trvá to nekonečně dlouho. Zkouším se trochu uvolnit. Dokonce začínám vnímat, že mi něco říká. Z mého vytřeštěného pohledu pochopil, že jsem úplně mimo. Znovu mi opakuje, že ta bulka je úplně maličká. Teď si skočím na mammograf , sestra mi řekne, kde to je. A až se vrátím, pro jistotu ještě udělá sono. Ne, nebude to bolet, nebojte se.

            Cpu se zpátky do trička. Sestra mě vyprovází na chodbu, do ruky mi dává nějaké papíry a ukazuje cestu. Mechanicky po ní opakuju – na konci chodby doleva, projít skleněnými dveřmi a pak druhé dveře napravo. Vyrazím a moje vlastní slova mi dotékají až cestou. Je až zázrak, že to vůbec najdu.

            Starší doktor na mammografu se snaží vtipkovat. Usmívejte se, mladá paní, ať je ten snímeček do alba vydařený! Mně to moc k smíchu nepřipadá. Ale co, když poprava, tak s celou parádou. Poslušně polknu slzy a vycením zuby.

            Pak už si stejnou cestou zpátky nesu ty své dva kopečky na rentgenovém papíře. Držím je proti světlu a snažím se najít toho vetřelce, co mi rozežírá tělo, ale v té změti bílých čar se vůbec neorientuju. Jak tam může někdo něco rozeznat?

            „Promiňte!“ Toho pána jsem fakt vůbec neviděla. Snažil se mi uhnout, ale já ho doslova převálcovala. Dívá se na snímek v mé ruce. No nazdar, vždyť já tady vystavuju své poprsí na celou chodbu! Rudá až za ušima schovávám snímek do obálky.

            „Tak už jste zpátky, paní Čermáková, pojďte rovnou dál“, vítá mě sestra.

            Potřetí se dnes vysvlékám z trička. Už mi to ani nepřijde. Rovnou se pokládám na lehátko u ultrazvuku. Doktor Spurný přicvakává snímky na světelnou tabuli, chvíli je zkoumá a pak si čte průvodní zprávu. Sestra mi mezitím natírá hrudník gelem. Kolik rukou se mě ještě dneska bude dotýkat?

            Sonda ultrazvuku mi klouže po hladké lepkavé kůži. Konečně se opravdu uvolňuju. Je mi to příjemné, vůbec mi nevadí ty cizí ruce, mám chuť se smát. Doktorova slova mi znějí jako rajská hudba. Tak cysta. Jen malá cysta. Neškodná. Je si jistý, opravdu.

            Rázem odpouštím doktorovi jeho mládí i sestře její netrpělivost. Takoví milí lidé a jak rozumějí své práci! Prostě skvělí.

            Místo smíchu se mi derou do očí slzy, tentokrát ty úlevné, osvobozující. Nedokážu je zastavit. Stékají mi z koutků očí, ani se je nesnažím otírat. Skrz závoj slz se usmívám na celý svět. I doktor se usmívá. Samozřejmě.

            Usmívá se stejně, jako před dvěma hodinami, ale teď už ho nepodezřívám, že ze mě má legraci. I když… Teď už by na to měl i právo.