Martina Górska: Lidská bytost

Je to už chvíle, co jsem byla dítě, ale pokaždé, když je zahlédnu, vzpomenu si na dětství. Je pondělí ráno, půl sedmé, venku zima a plno sněhu. Stojím v kuchyni u okna, pozoruji bílý sníh a ony se na něm jak černé kaňky majestátně pohybují. Chodí sem a tam, pokukují po sobě, tím divným trhavým způsobem obracejí hlavy, pak něco sezobnou a vysokým zvedáním nohou se pohybují po sněhu, nechávajíc za sebou otisk svých drápů. Někdy se ozve krákot, jedna nebo dvě se zvednou a přelétnou. Měla bych už nachystat snídani pro kluky a neokounět tady, ale neumím si pomoct. Vzpomínka na dětství mě drží v lehkém transu a dívám se na ten příjemně známý magnetizující život vran. Většina mých přátel říká brr, dej pokoj, vrány – zima - sníh...Vlastně ani nevím, proč to tak je, ale co si pamatuji, cítím k vránám a sněhu ohromnou sympatii. Rok co rok stejný proces. Sníh napadne, vrány přiletí, soulad bílé s černou, neživého s živým, ticho a život. Letmá vzpomínka po jejich krocích v sněžných otiscích drápů, věrné bytí se mnou každé zimní ráno, hrdé přecházení, krákot, šustění křídel. Sníh roztaje - vrány odletí, ticho a život. Harmonie.

Expres na kávu mě vrací do reality a drnčením mi dává najevo, že moje silná černá je připravená, a že opět nedodržím slib daný doktorům přestat s jejím pitím. Já přestanu,fakt!, ale asi ne dneska. Za to nedávám do kávy smetanu, na kterou mám notabene chuť (ale taky alergii) a sypu si disciplinovaně Sójacream, což sice zdaleka nechutná tak dobře, ale jaksi částečně chlácholí moje svědomí. Musím si pospíšit, Tomáš je služebně mimo město a já jsem zase na všechno sama. Jdu probudit kluky a napůl spící je částečně nesu ke kuchyňskému stolu. Šourají chodidly o podlahu, vláčeni nemilosrdnou matkou.

"Mami já chci spát", začne Pavlík.

"A mně je zima", dodá Péťa. Pokaždé to samé, jako malý ranní rituál zní moje odpověď, že já bych si taky zdřímla, ale děti musí do školky a maminky a tatínkové do práce. Mezitím je už přikrývám dekou a dávám do ruky tvarohový koláč, který do sebe se zavřenýma očima soukají.

"Co chcete na pití?" ptám se.

"Kakao," zívá Pavlík.

"Čaj", na to Péťa.

"No ne, pánové", řeknu přísně, "nejste v hotelu, dohodněte se a uděláme jedno pití pro oba."

"Kakao," odpoví Pavlík.

"Čaj," zopakuje Péťa. V půl osmé skáčeme do auta, Péťa přistává ve své sportovní školce (je talent), Pavlík v jazykové na jiném konci Prahy (taky talent). Z lásky k dětem si lehce komplikujeme život. S vyplazeným jazykem dojíždím do práce a vyvolávám si v únorovém mrazu vidinu domku u moře, který si "jednou" s Tomášem URČITĚ koupíme za účelem nic nedělat, číst knížky, popíjet víno a všichni nám můžou!

Dojedu na parkoviště před firmou, vysoukám se z auta, v podpaží svůj laptop a pokorně (i když na oko rázně, jak se na ředitele firmy sluší) spěchám do kanceláře. Neměla bych to říkat, ale každý den čekám, až si někdo všimne, že mě vlastně moje práce vůbec nebaví. Že jsem čím dál víc zamotaná v hledání odpovědí na divné souhry náhod a jevů, které se mi poslední dobou opakovaně stávají a nutí mě přemýšlet o co v životě vlastně jde? Firma mě platí víc než skvěle a čas od času mě umístí mezi své nejlepší obchodní manažery. Vím, že peníze potřebujeme všichni – složenky, doktoři atd., jen nevím jestli tohle je cesta, kterou se musíme vláčet. Vzpomenu si na vrány a tiše závidím.

"A čím se teda chceš vláčet ?" ptá se Klára. Klára je moje dlouholetá kamarádka. Vyrostly jsme spolu. Co jí znám je na kluky a vždycky nade mnou kroutila hlavou. „Ty, se svým vzhledem, můžeš mít imrvére novýho chlapa a žiješ jak dinosaurus furt s jedním“ začíná svůj typický monolog a já mám před sebou povinnou dvacetiminutovku, kdy si při našich obědových setkáních vyslechnu, jak je její aktuální přítel „gentleman“ nebo naopak „bastard“ (podle toho, jestli se čerstvě poznali a nebo se rozcházejí).

„No tak čím jiným se teda jako chceš vláčet??“ kroutí hlavou a dělá jeden ze svých oblíbených obličejů idiota, který mě vždycky rozesměje.

„Já si hlavně nemyslím, že se nutně musíme životem vláčet, Kláro. Třeba si to děláme sami, třeba se vůbec nemusíme tak honit a stresovat, jenomže jsme tak naučený?“ snažím se jí marně vysvětlit.

„ Jo aha, ty zase filozofuješ. Já už se bála, že to myslíš vážně“.

„Myslím to vážně, Kláro, jsem unavená. Tím jak v práci předstírám, že mě nejvíc ze všeho zajímá roční rozpočet firmy a strategie na rok 2010. Tím, jak musím jako šéf mít neustále pověst, že si vím se vším rady, umím řešit stresy a jsem imunní vůči aroganci lidí. A třeba vůbec nemusím? Třeba je recept na normální život někde úplně jinde? Vždyť nevím spoustu věcí, kolikrát neumím dětem ani odpovědět na jejich otázky, jsem zmatená a nejistá …a víš co?“ ptám se jí, „není to nic, co na sobě nemám ráda. Mám pocit, že je v těch chvílích ve mně víc lidský bytosti, než v tom neustálým předstírání, že jsem někým jiným“.

„Prosím Tě přestaň“ skučí Klára, „víš dobře, že nesnáším tyhle debaty. Vy intošky máte pořád nějaký vnitřní pnutí a potřebu hledání cesty. Kdybys byla jako já, tak to neřešíš, bereš život takovej jakej je a basta! Zkus si koupit novou tašku!!“ navrhuje s nadějí ve tváři, že změním téma a budu zase normální. Beru jí na milost a nechávám si další úvahy pro sebe. Vyslechnu si, jak úžasnou kabelku mají tam a tam, jakou skvělou strategii vymyslela na toho nového pana manažera, který přišel k nim na jednání a tak hezky jí poděkoval za kafe.

Cestou zpátky do firmy ale cítím, že ten přetlak ve mně zůstává. Pozoruji způsob chování lidí kolem sebe, v práci, ve vztazích, na silnicích v neustále troubících autech a pak je porovnám s malým, tichým a nenápadným gestem z dnešního rána, kdy kluci stáli před domem na sněhu a nedočkavě čekali, až otevřu auto. Péťa se klepal zimou, protože si neumí ještě pořádně zapnout bundu a já, roztěkaná máma, si toho nevšimla. Pavlík si ale všiml.

„Pocem, zapnu Ti to“ řekl.

„Jo, seš hodnej, díky“ snažil se mu říct s drkocáním zubů Péťa.

„Jakej hodnej, sem Tvuj brácha,ne?“ zaslechla jsem udivenou odpověď a už jsem cítila, jak se mi slzy derou do očí. Prokřehlýma rukama jsem zamykala dům a zároveň si uvědomila, jak strašně moc chci, aby to takhle zůstalo na pořád. Aby vždycky, i v těch nejhorších chvílích, měli jeden druhého a úplně samozřejmě si pomohli. Aby až vyrostou, žili ve světě, kde se to dětské „jsme přece bráchové, ne?“ stane samozřejmostí. Jsme přece lidi, ne…?